Filmový dokument zachycující dramatický životní příběh jedné z nevýznamnějších osobností české a světové fotografie Antonína Kratochvíla právě dokončila režisérka Andrea Sedláčková. Snímek Můj otec Antonín Kratochvíl začal vznikat při příležitosti Kratochvílových sedmdesátých narozenin. Režisérka v něm na slavného fotografa, držitele čtyř ocenění Word Press Photo, nahlíží také skrze jeho nejstaršího syna Michaela Kratochvíla, k čemuž odkazuje i název filmu Můj otec Antonín Kratochvíl. V průběhu natáčení dokumentu Antonín a Michael nafotili snímky, které budou ještě před uvedením filmu do kin k vidění od 20. března v rámci připravované stejnojmenné výstavy v Leica Gallery Prague. Film bude uveden do kin 2. dubna 2020.
Filmaři natáčeli na několika místech světa. Začali v Lovosicích, kde se Kratochvíl v roce 1947 narodil, točili i ve Vinoři, kam byl v útlém věku Antonín s rodiči násilně přesídlen do pracovního tábora. Filmový štáb točil i v místě rakouského uprchlickém tábora v Traiskirchenu, první zastávce při Kratochvílově emigraci. Štáb neopominul také New York, přes který vedla Kratochvílova cesta k celosvětovému úspěchu. Točilo se i v Černobylu – místo jaderné katastrofy Antonín poprvé navštívil v roce 1996 a vrací se sem fotografovat dodnes. Natáčelo se i v Praze, kam se po letech života v USA fotograf nedávno se svou rodinou vrátil. Dokument Můj otec Antonín Kratochvíl vznikal od roku 2018 a dokončen byl před několika dny.
Antonín Kratochvíl patří podle časopisu American Photo mezi sto nejzásadnějších osobností oboru. Spolupracoval s nejznámějšími časopisy světa, jako jsou například The New York Times, Newsweek, Time, Vogue, Esquire nebo The Rolling Stone, nikdy se však na dlouho nenechal strhnout ryze komerčními zakázkami. Sláva ho záhy omrzela a vydal se fotografovat zblízka válečné konflikty a utrpení v Africe, Iráku, Afghánistánu i Sýrii. Prošel skoro všemi světovými konflikty posledních desetiletí. „Když chceš dobře zafotit, musíš jet tam, kde se bojuje. Krev v botách, znáš to,“ říká Antonín Kratochvíl v první ukázce z filmu.
Jako jeden z mála novinářů odjel například do Iráku ihned po zahájení invaze, stal se jedním z těch reportérů, kteří válku nemonitorovali pod ochranou spojeneckých vojáků v čele s Američany, fotil tak přímé dopady války na civilní obyvatelstvo. V drsných podmínkách dokázal zúročit celoživotní průpravu – sám byl v cizinecké legii, ve vězení a nějaký čas prožil na ulici. Fotografoval i v nebezpečném barmském vězení pro obchodníky s heroinem, ve špatně kontrolovaném území tamního Šanského státu se setkal i s jedním z největších místních drogových bossů. V jednom z nejchudších indických států Biháru fotil pro Rockefellerovu nadaci příběh nevolníka, který dřel pro svého pána v těžkých středověkých podmínkách. Tehdy ještě bez neprůstřelné vesty zaznamenal i krutosti na Haiti na začátku druhého tisíciletí, kdy po odchodu tehdejšího prezidenta Aristidea vypuklo krvavé povstání a vládla tam naprostá anarchie. Mezi nejdramatičtější Kratochvílovy zážitky patří i focení „toho, co zbylo z Tutsiů“ ve Rwandě, odtud šel fotit rovnou do uprchlických táborů do Zairu (dnešní Demokratická republika Kongo), kde se pohyboval mezi dětmi, kteří třeba celou noc ležely vedle mrtvol svých rodičů. Nikdy předtím neviděl tolik mrtvých, hromady mrtvol připomínaly tragédie v Buchenwaldu nebo Mauthausenu. Antonín Kratochvíl, na jehož životním příběhu je zajímavé, že odráží řadu důležitých historických mezníků posledních desetiletí světa, fotoaparátem zachytil kromě řady světových celebrit i svoje mrtvé rodiče. Za svou práci dostal desítky mezinárodních ocenění. Kromě fotografií krutých válečných konfliktů je známý i pro originální snímky Harveyho Keitela, George Clooneyho, Davida Bowieho či Johnnyho Deppa.
Ochutnávka filmu zde: https://youtu.be/OS7rlAal7-8
