Karel Cudlín je známý fotograf dokumentarista. Do povědomí veřejnosti se dostal především jako osobní fotograf prezidenta Václava Havla. Cudlín začal fotografovat již v sedmdesátých letech. Co se tehdy smělo fotit a co bylo zakázané?
Přestože to vypadalo, že filmy už nikdo používat nebude, tak dochází k jejich návratu. Jaké filmy a techniky však byly dostupné v 80. letech?
Začal jsem sice fotit už v sedmdesátých letech, ale žádný velký rozdíl mezi 70. a 80. léty si nevybavuji. Vývoj nebyl tak rychlý jako dnes a fotografování rozhodně nebylo tak rozšířené. Fotilo se samozřejmě na film. Ve svých začátcích jsem fotil na černobílé filmy. Největší problém bylo pro mě sehnat citlivější a kvalitní filmy. S filmy byl obecně problém.
Občas byly od kameramanů k dispozici dokonce materiály jako východoněmecký černobílý ORWO MP7, který se dal koupit v roli na metry. Doma jsme si jej pak nastříhali a použili jako kinofilm. Jen pro zajímavost, tento materiál měl 27° DIN, tj. ISO 400. Kazetu jste musel zalepit samolepkou, aby se náhodou neotevřela a nedošlo ke zničení filmu. Při domácím kutění těchto materiálů si začátečníci film často poškrábali.
Běžnější byl ORWO NP55, s citlivostí 20-22 DIN (tzn. 80-125 ISO), dal se i trošku pushnout, tedy zesvětlit/vypálit…
Málokdy byl problém, že by nebylo vůbec na co fotit. Spíš bylo těžké sehnat kvalitnější filmy. Tím, že nás fotografů bylo relativně málo, tak jsme se znali a ve spolku se daly filmy půjčit do doby než jste opět doplnil zásoby.
Velké množství diapozitivních filmů se skladovalo v lednici v igelitu. Své černobílé filmy jsem měl ve skříňce mimo dosah světla.
A když to šlo, tak jsme pro filmy vyrazili do NDR, kde jsme obcházeli obchod po obchodu, ale stejně jsme se vraceli s nepořízenou. Ty dobré materiály totiž neměli ani tam.
Jakými fotoaparáty jste fotil?
Používal jsem tehdy velmi rozšířenou Praktiku, vyráběnou v NDR. Čekalo se na ni několik týdnů, a když dorazila, tak k ní pro změnu nebyly objektivy. Řada lidí si proto podomácku vyráběla různé redukce, aby mohli používat objektivy jiných značek.
Domácí výroba byla velmi rozšířená. Fotografové si tak nahrazovali spoustu věcí, které nebyly k sehnání. Bazarové ceny se v osmdesátých letech blížily cenám nového zboží. Bazarové zboží bylo dokonce často dražší než nové v západních zemích, zejména protože dostat sem kvalitní techniku byl problém.
Později jsem dostal od rodičů Nikon FM. Byl to jeden z nejlepších fotoaparátů, co jsem kdy používal. Později jsem začal používat dálkoměrnou Leicu s průhledovým hledáčkem, ale hlavně jsem fotil zrcadlovkami a objektivy Nikon.
Jaké fotoaparáty používali profesionálové? A jaké nadšení amatéři?
Profesionálové z protěžovaných médií fotili Leicou, měli často i přístup k Nikonu. Amatéři pak používali co se dalo, takže většinou převažovaly značky Olympus a Praktika.
Leckdo fotil také legendárním sovětským Zenitem, který ale trhal filmy. Byl to takový ruský foto tank. Vyskytovaly se tu i fotoaparáty Zorki, ruské kopie Leicy. Občas se našli i lidé, co fotili na dovozový Chinon. V podstatě všechno, co bylo k dispozici…
Jak jste řešil vyvolávání?
Nejlepší vývojky byly JOBO, na kterých se dalo vyvolávat více filmů najednou. Existovaly polské kopie Krokus, ale ty měly fakt bídnou kvalitu, stejně jako ty české. Kdo neměl vlastní vývojku, vyvolával různě po známých a kamarádech, problém pak bylo nastavení, které měli často nastaveno na střední šedou. Vývojka šla i vyrobit, já jsem pro její výrobu používal východoněmeckou chemii ORWO.
Co se fotit nesmělo? Nebylo to asi jen ono pověstné nádraží, že?
Nesmělo se fotit cokoliv, co by mohlo upozorňovat na absurditu systému a cokoli negativního. Samozřejmě nešlo fotit žádné vojenské objekty, ale nesměly se fotit ani uniformy, kromě slavností.
Pamatuji si, jak jsem fotil na Národní třídě paní, sedící na chodníku. Za chviličku u mě byl policajt, chtěl vidět občanku a vyptával se, proč paní fotím, když to může být použito proti socialismu. Chtěl mi sebrat film, ale nakonec jsem mu vysvětlil, že pracuji na projektu pro FAMU.
S dobou se měnilo, co se smělo fotit. Na konci 80. let se rozmohlo ničení fotoaparátů. Mě například jen sebrali fotoaparát a vyndali film, když jsem fotil nehodu, u níž byli policajti a hasiči. Zkrátka nic negativního se nesmělo nejen objevit, ale ani zachytit.
Pamatujete si na focení oficiálních akcí jako třeba 1. máj?
Akce jsem nikdy oficiálně nefotil, fotil jsem je pro sebe. Tyhle akce byly absurdní a vlastně šlo o takové karikatury systému. Oficiálně se zachycovalo všechno radostně, aby se šířily pozitivní zprávy. A co nebylo pěkné, tak zametlo se pod koberec.
Nevím, jak akce fotili lidi, kteří oficiálně pracovali pro ČTK nebo časopisy. Museli asi z toho všeho zachytit úsměvy a radost, která tam nebyla. Nešlo jen o 1. máj, byla toho spousta, veselice a setkání, vždycky zachycené z pečlivě vybraného úhlu.
Focení oficiálních akcí bylo jako výzdoba v obchodech – výlohy vypadaly honosně, ale vlastně se tím jen maskovalo, že nebylo co prodávat. No a pak byly všude vlajky československé, sovětské, které nešlo minout, dostat je mimo záběr…
Jak vnímáte dnes svoje fotky, které jsou v podstatě součástí historie?
Tehdy jsem ani neuvažoval nad tím, že by moje fotky byly někdy publikovány. Fotil jsem pro sebe a ukázal jen lidem, kterých jsem si vážil. Nefotil jsem s tím, že zachycuji historii, ale spíš okamžiky, které mi připadaly zajímavé. Každopádně je zajímavé se na staré fotky po takové době podívat, vyvolávají spoustu vzpomínek.
—
Kdo je Karel Cudlín
Karel Cudlín je český fotograf, zabývající se dokumentární fotografií. Do povědomí veřejnosti se dostal především jako jeden z osobních fotografů prezidenta Václava Havla. Cudlín byl šestnáctkrát oceněn ve fotografické soutěži Czech Press Photo.
Jeho osobní stránky najdete na www.cudlin.com
