Můžeme zůstat doma – a současně znovu společně utéct do přírody… (podtitul)
Nemůžeme cestovat, ale můžeme snít. O místech, která jsme už poznali, i o těch, do nichž bychom se teprve chtěli vydat, až to zase bude možné. Od středy do konce května vás každý týden (ve středu od 21.55h a v sobotu od 11h) prostřednictvím série dokumentů Útěky do přírody na ČT2 zvou tvůrci Petra Doležalová a Libor Špaček z Escape to Nature na návštěvu vzdálených koutů planety a jejich obyvatel.
Letos ale nezůstane jen u filmových výprav. Petra s Útěky „cestovala“ poslední rok a půl znovu. Vzpomínky a fotky dokážou vyvolat původní pocity, vůně, barvy i příběhy a některé okamžiky nás přivedou k poznání, které nám doposud zůstalo utajeno. A tak napsala knihu, v níž znovu oživila vše, co v uplynulých letech na cestách prožila. A přidala velký kus sebe, na což doteď neměla odvahu.
Výpravný fotografický pocitopis Doteky okamžiku vychází v Albatros Media 28. dubna. Můžete si jej objednat v e-shopu nebo rovnou koupit v již brzy otevřených knihkupectvích.
https://www.albatrosmedia.cz/tituly/47530305/doteky-okamziku/
Petry jsme se zeptali na pár otázek.
Jak jste se dostala k fotografii?
Momentálním vnuknutím, stejně jako přišla většina mých nejlepších rozhodnutí. Jela jsem s kamarádem dělat reportáž pro Volvo magazín, který jsem vedla 19 let. Bylo krásné podzimní odpoledne a my právě projížděli alejí, když se rozfoukal vítr. On zastavil a začal fotit. Okamžitě jsem cítila, že možnost zachytit neopakovatelný okamžik, a nejen slovy, je přesně to, co potřebuji. Asi týden mi trvalo, než jsem si vybrala první foťák. Původně jsem chtěla podle snímků doma kreslit. Jenže k tomu nedošlo, protože focení se pro mě stalo obrovským dobrodružstvím a objevováním nových světů i vlastních možností. Ale na kreslení jsem nezanevřela, jen jsem je na léta odsunula. Vytáhla jsem je znovu až nedávno: před vypuknutím pandemie jsem měla na horách úraz a s berlemi se fotí dost blbě.
Co vás na fotografii nejvíc baví?
Hra. Možnost jít dál, než bych mohla bez foťáku. Dát prostor své zvídavosti. To lze třeba u reportážní fotky, kdy se můžu dotknout jiných světů. Mám ráda jejich objevování, je to pro mne přirozená cesta, jak se dostat za své limity. Ráda fotím krajinu. Baví mě naladit se na její krásu a nechat se vést. Ten proces nejistoty, kdy nevím, co bude následovat. Být divákem v přímém přenosu a současně součástí toho, co fotím. A pak přenesená radost, když mohu zachycené okamžiky předat dál. A protože současně píšu a publikuji, baví mě představovat si stránky už přímo na místě – obrázky i texty.
Které žánry fotíte nejraději?
Jak už jsem řekla, krajinu, a taky tváře lidí, které potkávám na cestách. Ráda fotím podmořský svět, zvířata v divočině. Má práce u Volva mě přivedla i k focení aut.
A které vám nejdou?
Příliš aranžované. Portréty lidí, kteří nestojí o to, být portrétováni. A nebo těch, kdo to „umějí sami nejlíp“ a sekýrují. To mě nebaví.
Vydala jste teď už v pořadí druhou fotoknihu. Má to v online době smysl?
Není jen fotoknihou, spojuje fotografie s příběhy. Myslím, že čím víc jsme online, tím víc se potřebujeme občas „odpojit“ a ten čas strávit jinak. Třeba s knížkou. Na internetu čtu ráda články, ale celé knížky nikdy. Fotky v tomhle zrychleném digitálním světě lítají a mizejí strašnou rychlostí. To, co vychází knižně, projde mnoha korekturami a jako autor si velmi pečlivě rozmyslíte, které snímky do knížky zařadíte. Jsem prostě staromilec: mám ráda papír a určitý rituál spojený s četbou.
Prohlížejí si lidé fotografie raději v knize?
Na to asi nemohu objektivně odpovědět. Minimálně déle a věřím, že se k nim vracejí. Za rok nebo i za deset…
Co vás nejvíc inspiruje a co vás nejvíc motivuje fotit?
Jemná síla a hloubka, nevyřčené příběhy a silné emoce. Jedinečné okamžiky na cestách, ale i ty objevené za humny. Motivuje mě touha zachytit okamžik, který by jinak nenávratně zmizel. A hlavně se do těch světů vypravit a překonávat nepohodlí a občas i strach.
Jaké máte fotografické plány do budoucna?
Pořád je co zlepšovat a učit se. A taky doufám, že nezůstanu u dvou knih (smích). Ráda bych se zase podívala pod vodu, stýská se mi po podmořském světě i cestování. Teď se těším, až rozchodím nohu a zase začnu fotit tady u nás.
Co byste doporučila našim divákům?
Tvořit. Nebát se vlastních limitů. Neřešit, co zrovna teď nejde, raději vnímat, co ano. Inspirace je na každém kroku. A taky občas vytáhnout staré fotky. Mají úžasnou schopnost přivolat zpět emoce i chvíle, které doprovázely jejich vznik. A možná i něco důležitého, co nám tenkrát nedošlo. Fotografie jsou bránou k jiným světům.
